Otázka líbivosti pláště

V případě výstavy Otázka líbivosti pláště vstupuje návštěvník do potemnělé místnosti, kde je schopen rozeznávat v pravidelných intervalech zprvu jen záblesky světla. Prostor galerie je proměněn světelně i dispozičně ve prospěch samotné projekce videa, která se stává dominantou výstavy, zaroveň jejím jediným artefaktem.

Objektem videa je rotující lesklý předmět. Prefabrikovaná plechová nádoba, která se sama během necelých čtyř minut bez vnějšího zásahu hroutí – z pravidelného tvaru hranolu do podoby více organického až expresivně vyhlížejícího objektu. Fyzikální pokus a nadsázka skryta za samotným procesem vlastního zhroucení formy je jakousi antitezi k explozi. Namísto výbuchu sledujeme do sebe se hroutící nasvícený předmět, jehož význam či jakákoli společensky uznaná hodnota je spjata s užitkem mezi hotelovou kuchyní a lakýrnictvím.

Tomáš Moravec rozvíjí dlouhodobě ve své tvorbě práci s průmyslovými materiály a jejich doslovně řečeno dynamickými a statickými vlastnostmi (europaleta, kabelážní špulka, papírové balíky). Ve fázi experimentů či pokusů pracuje také s abstraktní a téměř neviditelnou materializací zdrojů energie či hmoty (světlo, voda, dým, hélium). Tento laboratorní a přitom i kutilský aspekt, který je často skryt za díly Tomáše Moravce se stává odhalovaným nebo pouze jen znejisťujícím obsahem jeho videí a prostorových instalací.

Role autora i pozorovatele je ve videu Otázka líbivosti pláště suplována rotujícím pohybem samotného předmětu, kdy se zjevným voyeristickým podtextem sledujeme my jako diváci “přirozenou” proměnu neživého předmětu. Více než zrakem máme tendenci obraz nejprve rozpoznávat vlastním pohybem v prostoru galerie a také skrze vnímání jemných zvukových impulsů, které vedou k přímé “materializaci” světla z video projekce. Tomáš Moravec tak neodhaluje přímočaře “automatismus” sochařského procesu, ale naopak vizuálně zprostředkovává zatejené.

Martin Mazanec

↑  video: Cinebonbon